Dobré srdce, statečné srdce, chladné srdce, horoucí srdce, dračí srdce, andělské srdce, deváté srdce, srdce z kamene… kolik takových „srdečních“ metafor a přirovnání jsme už četli a slyšeli. A kolikrát už nám nad něčím srdce radostí poskočilo, aby nám vzápětí totéž bylo srdečně jedno, a pak jsme se tomu ještě ze srdce vysmáli.

Původem a významem jazyka a kultury srdce se zabývá Ole Martin Høystad v knize Historie srdce. Na poměrně malé ploše se pokusil obsáhnout intelektuální dějiny Západu a chápání erotické i duchovní lásky, vášně i utrpení. V první části čtenáře seznamuje s nejstaršími obrazy srdce v sumerské a egyptské kultuře. Dozvíme se, proč bylo v Egyptě symbolem znovuzrození, jaký význam mělo v antice i to, proč se několikanásobně častěji objevuje ve Starém zákoně než v tom Novém. Høystad nepomíjí ani islámskou kulturu, která významně ovlivnila středověkou trubadúrskou poezii i vědu (zvlášť zajímavá je pasáž o středověkém básníkovi Rúmím), význam obětování srdcí pro Aztéky a válečnickou kulturu starých Vikingů. Ve druhé části se zabývá vývojem symboliky srdce u „moderního člověka“, a zajímá ho tedy především filozofie a literatura. Montaigne, Herder, Shakespeare, Rosseau, Goethe a Nietzsche – to jsou podle autora jména těch, kdo moderní „srdeční kulturu“ pojmenovali a vystihli nejlépe.

Čtenářům, kteří většinu děl zmíněných v knize znají, nabízí Høystadovo panorama zajímavou perspektivu a rozšiřuje obvyklé obzory; pro ty, kdo se filozofie a religionistiky spíš obávají, otvírá nový prostor. Historie srdce není snadné čtení, není však nepřístupné a už vůbec ne nudné: u významných literárních děl (Eposu o Gilgamešovi, Homérovy Odyssey, Shakespearova Krále Leara či Goethova Fausta) vždy rámcově přiblíží jejich děj a knihu doplňuje i několik reprodukcí obrazů se související symbolikou. Autor se navíc nebojí hodnotících soudů, kritiky a ironie, zejména když srovnává křesťanské misionářství s aztéckým kultem nebo střízlivě líčí roli a pozdější démonizaci ženy, (jejího) těla a sexuality. Zabývá se také otázkou jazyka, jeho vývoje a podmíněnosti a ukazuje, jak různá interpretace a různý překlad může změnit nejen význam jednoho slova, ale i způsob myšlení (například pro čtenáře Potokova románu Jmenuji se Ašer Lev dostává osud hlavní postavy – slovo „lev“ znamená srdce – zcela jiný význam).

Při čtení knihy pomalu vystupují do popředí dvě základní skutečnosti. Tou první je pro někoho překvapivé poznání, že to, co považujeme za rozumné a jasné myšlení, nepřináší vždy „dobro“, ale mnohem častěji mechanické zlo a útlak, zvlášť pokud jedná z pozice moci. Tou druhou je skutečnost, kolik ženských jmen se ve výčtu těch, kdo západní kulturu srdce ovlivnili, objevuje: Máří Magdaléna, Hildegarda z Bingenu, Heloisa, okrajově svatá Terezie (z Ávily) a Mary Shelleyová jako autorka Frankensteina. Jako by se tak nepřímo potvrdila i slova O. M. Høystada: „srdce jazyka a jazyk srdce se formují navzájem.“ Jazyk však sotva mohl formovat ten, kdo byl z jazyka, veřejného života a západní kultury vytlačen a kdo se stal objektem – snad proto jsou dějiny naší kultury, včetně té srdeční, dosud především historií, his-story. Ty Høystadovy přesto za přečtení stojí a klidně by mohly nahradit leckdy suchopárné učebnice základů společenských věd.

Ole Martin Høystad: Historie srdce. (Skvěle) přeložila Daniela Mrázová. Vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2011 – díky!