">

Jev zvaný twittertura


Dnes se mi divně píše.
Do háje. Na břichu mám nějaké bílé skvrny…
Asi jsem se proměnil ve velkého brouka. Už se vám to někdy stalo? Na
www.doktorka.cz k tomu nic nepíšou.

Rodinu můj stav netěší! Táta a máma chtějí, abych umřel.
Sestra mi schovává jídlo!!! Díky bohu.

 

Takto by prý svou Proměnu popsal hrdina Kafkovy povídky, kdyby používal sociální síť Twitter. Celý text spolu s dalšími podobně stručnými verzemi desítek literárních děl – včetně Frankensteina Mary Shellyové, Shakespearova Romea a Julie či Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho – vydalo nakladatelství Penguin v knížce Twitterture (Twittertura, 2009). Autorský nápad patří dvěma studentům Univerzity v Chicagu, Alexanderu Acimanovi a Emmetu Rensinovi, a třebaže ani jedna z jejich vět se na Twitteru ve skutečnosti nikdy neobjevila, ze slova „twittertura“ (zkráceně „twit lit“) se stal v krátké době pojem. Označuje rozmanité literární projevy na Twitteru: kromě břitkých parodií „twittelektuálů“ na literární díla také texty spisovatelů a básníků a pokusy o kolektivní kreativní psaní.

Haiku i protest
Prvním významnějším pokusem o literaturu na Twitteru byla zřejmě povídka amerického prozaika Ricka Moodyho „Some Contemporary Characters“ (Několik současných postav, 2009) pro online časopis Electric Writing. Autor sice Twitterem zpočátku opovrhoval právě pro jeho zkratkovitost a jednoduchost, zaujala ho však určitá podobnost tweetů s haiku. Přesto svůj experiment označil za „marnou naději“ a pomíjivou záležitost.
Moodyho protipólem je zapálený kanadský konceptuální básník a autor sbírky tisíce a jednoho tweetu Tweet rebelle Jean-Yves Fréchette (@JYFrechette), píšící pod pseudonymem Pierre-Paul Pleau (@pierrepaulpleau). Spolupracuje také na internetovém projektu l’Institut de twittérature comparée (Institut komparativní twittertury) a jeho prostřednictvím organizuje mezinárodní literární festival Twitterature.
Souvislejší dílo se nedávno pokusila vytvořit i americká spisovatelka a nositelka Pulitzerovy ceny Jennifer Eganová. Prostřednictvím účtu časopisu New Yorker (@NYerFiction) publikovala během pěti dnů krátkou povídku „Black Box“ (Černá skříňka, 2012) o špionce Lulu a její misi ve Středomoří:

Lidé málokdy vypadají tak, jak to očekáváte, i když jste je viděli na fotkách.
V existenci člověka je nejdůležitějších prvních třicet sekund.
Máte-li potíže s vnímáním a představami, soustřeďte se na představy.
K nutným ingrediencím úspěšného očekávání patří hihňání, obnažené nohy a stydlivost.
Cílem je být neodolatelná i neviditelná.
Když uspějete, jeho oči vyšlou pronikavý pohled.
..

 

Formát tweetů omezený na pouhých 140 znaků a připomínající SMS však vybízí nejen k psaní zhuštěné prózy a experimentálních textů, ale i takzvaných „mikrobásní“, nejčastěji už zmíněných haiku. Někteří autoři je publikují denně, ti aktivní se mohou dočkat i vydání v online časopisu. Snad největšího ohlasu se dočkal projekt Seven Twenty a jeho elektronická antologie básní 119 autorů z patnácti zemí, včetně Německa, Indie nebo Polska, 140 And Counting (2011).

Zvláštním, a pro Twitter přece typickým typem literárního psaní jsou kolektivní vyprávění (crowdsourced narratives). Průkopníkem tohoto žánru je britský autor Neil Gaiman. Když roku 2009 napsal první větu pohádky pro BBC, navázalo na ni 124 uživatelů Twitteru. Redakce BBC pak z tisíců tweetů vybrala ty nejlepší, všechny označené hashtagem, tedy poznávacím heslem s křížkem, a výsledkem byl příběh Heart, Keys and Puppetry (Srdce, klíče a šaškárna) vydaný v podobě audioknihy. Úspěch experimentu vedl BBC k dalšímu twitterovskému psaní, tentokrát s americkou autorkou Deníku princezny (The Princess Diaries) Meg Cabotovou. Ta spolu s padesáti fanoušky vytvořila scénář pro audioknihu o modelce a královně zombies, Fashionably Undead (Módně nemrtvá, 2010).

Ovšem twittertura může mít i jiný než prvoplánově zábavný rozměr. Může sloužit i jako protest. Do jednoho se před dvěma roky pustili posluchači BBC na popud britské obdoby Obce spisovatelů, Society of Authors, aby vyjádřili nesouhlas s plánovaným omezením vysílání literárních pořadů věnovaných povídkám na stanici Radio 4. Kromě klasické petice, kterou podepsaly tisíce lidí, vznikl ojedinělý několikatýdenní maraton, „tweetathon“. Mezi autory, kteří do twitterosféry vypustili vždy první větu, byli Sarah Watersová, Ian Rankin, Joanne Harrisová a (opět) Neil Gaiman, a díky nadšeným uživatelům sociální sítě vzniklo celkem pět povídek různých žánrů o celkem 670 znacích.

Na českém Twitteru
Nápadu na podobný twitterovský maraton se u nás vloni chopil Zdeněk Král, vydavatel internetových Příběhů na 50 slov. Pro projekt twitteropsaní získal Jaroslava Rudiše, autora Aloise Nebela. Stejně jako v britském twittertonu byly příspěvky twitterníků omezené 140 znaky, žánrem a hashtagem. Tříčlenná porota pak společně online vybrala nejlepší pokračování, jež vytvořila obstojný mikrothriller:

Tohle město bolí.
Nechtěl jsem se vrátit, ale musím dopsat jeden starý příběh. Moje tužka je nůž, který svírám v kapse. Beru tramvaj a jedu do ulice, kde domy hoří. Vím, že tam bude. Stále ve stejném křesle, jen o dvacet let vrásek víc na čele. Pozná mne ještě? Snad. Mám přece stejné pichlavé oči, oči naší matky.
Dvůr je plný povědomého harampádí. Pod očernalou rohožkou nahmatávám klíč. Na pozadí slyším rádio. Palcem nervózně přejíždím přes ostrou čepel, kterou za malou chvilku udělám konečnou tečku za poslední větou.
Jenže tohle město bolí.
Nožem odřezávám svou jmenovku ze dveří a vracím se po schodech dolů.

Srovnáme-li výsledek s britským twitterovským thrillerem pod taktovkou Sarah Watersové, ten český se mu literárně nejspíš vyrovná:

Můj dům je celý nesvůj. Rozlétávají se v něm dveře. Třesou se okna. Jsou v něm slyšet vzdechy. Nechoďte sem! Můj dům má něco na srdci. Mizí v něm věci: potravinová fólie, oblíbené ponožky, účet za plyn. Zemřela tu žena. Bere si zpátky svůj prostor. Ta žena jsem já, a ten dům je můj. Snažila jsem se vám to říct, jenže neposloucháte. Dívám se, jak vaše malá spí v postýlce. Myslíte si, že je vaše. Myslíte si, že ji znáte. Podívejte se zblízka. Podívejte se jí do očí. Že jste to nečekali? Jsou moudřejší, tmavší a starší, než by měly být. Stejně staré jako ten dům. Ta malá má něco na srdci. Přišla si zpátky pro svůj prostor.

Oba twitterovské maratony úspěšně dokázaly, že sociální síť se dá použít i k něčemu jinému než k šíření instantních mouder a pocitů, aktuálních zpráv či odkazů; ten britský měl navíc i přesah. Naznačil, že twittertura může sloužit i k vyjádření názoru a občanského postoje – na něco podobného si však u nás ještě zřejmě počkáme.

Jedním z důvodů může být i to, že česká scéna na Twitteru je zatím stále poměrně malá — aktivně jej užívá jen několik desítek tisíc lidí. Nakladatelé, spisovatelé a básníci jsou přitom spíše vzácností — k výjimkám patří už zmínění Zdeněk Král (@ZdenekNa50) či Jaroslav Rudiš (@jaroslavrudis) a autorky Jana Šrámková (@odrybnika) a Markéta Pilátová (@Pilatova).

Posledních dvou jsem se zeptala, co pro ně Twitter znamená a jak ho jako spisovatelky využívají. Jana Šrámková se podle svých slov sociálním sítím a blogům dlouho vyhýbala, myšlenka Twitteru ji však nakonec nadchla jako „stylistické cvičení“: „Každé sdělení je třeba vměstnat do 140 znaků, každou myšlenku a historku komprimovat, prořezávat, hrát si se slovy i větnou stavbou, prostě to tam za každou cenu naprat. Twitter je tedy moje autorské odvětrání a osvěžení, žádná marketingová strategie nebo prezentace. Tak ho cíleně nevyužívám, protože to neumím a ani mi to nevoní, jakkoli to tak lehounce, možná samospádem, funguje.“

I Markéta Pilátová má Twitter ráda pro jeho výstižnost a snahu sdělovat podstatné. Sama často odkazuje na recenze, pozvánky na čtení nebo rozhlasové adaptace svých textů; stejně jako většina uživatelů také retweetuje články, které ji zaujmou. Přidává i konkrétní tipy: „Sleduji třeba kubánské disidenty, kteří nemají často dobré připojení, a proto je pro ně Twitter výhodnější než Facebook, argentinského autora komiksů Ricarda Linierse, kterého překládám do češtiny, českého komiksáře a ilustrátora Vhrsti (@Vhrsti) nebo kamaráda‑spisovatele Járu Rudiše, španělskou spisovatelku Nurii Amat, kulturní časopisy a přílohy jako třeba Salon, Respekt(@RESPEKT_CZ), A2 (@ZkrA2tka) i brazilské deníky a tamní skvělý investigativně‑kulturní brazilský časopis Veja.“

Obě autorky na Twitteru oceňují i odezvu na knížky, jejich recenze a vzájemná doporučení uživatelů. Jak říká Markéta Pilátová: „Díky němu se literatura může šířit bez reklamy a marketingu, čili mnohem přirozeněji a mnohdy i efektivněji.“ Twitter zkrátka propojuje čtenáře, ilustrátory i překladatele s jejich autory, přináší inspiraci i radost, a i když vás někdy může svým proudem informací zahltit, rozhodně to s ním zkuste.

Na závěr doporučím několik svých oblíbených tipů na literární Twitter účty, které stojí za to sledovat:

@VeryShortStory – minipovídky v jednotlivých tweetech, které už několik let píše Sean Hill, @DrSamuelJohnson a @Edgar_Allan_Poe – snad nejsledovanější anonymní parodické účty, @MargaretAtwood@neilhimself (Neil Gaiman) a @michalhvorecky – snad nejaktivnější autoři, kteří si své účty spravují sami, @EllisAveryNYC — americká spisovatelka, která v rámci svého projektu 365 publikuje každý den jedno haiku; literární účty Město literatury (@PragueCityofLit), časopis Psí víno (@psivino), nakladatelství Twisted Spoon Press (@TwistSpoonPress) a samozřejmě @hostbrno.

(Psáno pro časopis HOST; vyšlo v čísle 7/2013)

flattr this!

Štítky: ,



Back to Top ↑