">

inspirace

Jsou překladatelky a překladatelé, kteří mě inspirují a kteří dokazují, že překládání je často radost až posedlost. Někteří píší i vlastní texty – k těm patří Quirina Roode-Gutzmer, první ze souputníků v krajině cizích jazyků, kteří mě inspirují a které vám v tomto roce chci představit. Quirina pochází z Holandska, žila v Jihoafrické republice a svou kariéru překladatelky začala před čtyřmi roky, kdy po přistěhování do Německa klasicky, bez internetu a počítače, jen „s tužkou, slovníkem a několika učebnicemi“ přeložila z němčiny do angličtiny knížku o mineralogii. Ve volném čase se učí česky a píše básně a povídky. Jednu z nich jsem s jejím svolením přeložila – něco mi totiž připomněla a možná, že nebudu sama:

Sladké

U tržnice dole ve městě vešel můj syn do budovy, kde mu brzy začne trénink karate. Jezdit domů na venkov nemá smysl, když ho musím za hodinu vyzvednout. Mladší syn se šklebí a skučí, že chce domů. Ignoruju kňourání a zničehonic se rozhodnu vejít do studentské restaurace. Mladší syn si nechá bundu – stěžuje si, že je mu zima. Přesto si objedná zmrzlinu. Dcera taky. Vanilkovou. Malý, dokonale tvarovaný kopeček pokrytý mátovými lístky. Oba si objednají něco k pití. Já si dám skleničku růžového vína. Nemám hotovost, proto se servírky zeptám, jestli můžu platit kartou. Ne. Odejdu a nechám děti, aby si vychutnávaly lahodnou zmrzlinu. Mladší syn je teď docela rád, že není doma. Z technických důvodů mi nejbližší bankomat odmítá vydat peníze. Cestou ven potkám nejstaršího syna. Prý dnes žádné karate není. Divné. Strávil by hodinu venku v -10 ° C, kdybychom se teď nepotkali. Později zjistím, že trénink karate byl, jenže syn nečekal dost dlouho. Ukážu mu restauraci a řeknu, ať si přisedne k těm dvěma. Zatím jdu hledat další bankomat. Nakonec se vrátím s penězi. Už si můžu odpočinout. Není kam spěchat a všechny děti mám u sebe. Sklenička růžového vína je pro mě jako žalud pro veverčáka z *Doby ledové*. Jako bych pila růži. Barva vína mi brzy obarvila tváře a rozpálila žíly. Domů jsme dojeli samozřejmě mnohem později a bezpečně, díky silnému čaji Daarjeling. Nejstarší syn si objedná nachos s hromadou sýrové omáčky (hlavně ta „hromada“ ho fascinovala). Já si dám americké brambory a jsem ráda, že mají na jídelníčku něco, co můžu jíst. Všichni jsme v klidu, v tu chvíli v pohodě, uvolnění, šťastní. Moje čtyřletá dcera nasype na stůl trochu cukru. Sladké miluje. Ze skleničky vytáhne slámku a vysává s ní cukrové krystalky ze stolu, vytváří obrazce a pak je pomalu vycucává. Dívám se na to a říkám si, jestli tuší, jak se to jeví zbytku světa. Jak je to jiné a vlastně stejné. Copak všichni nechceme něco sladkého?

[* 2012/01/sugar-snow-400x250.jpg *]:[*http://sylva365.posterous.com/sugar-snow*]

flattr this!

Štítky: ,



Back to Top ↑