">

Umění cestovat v pyžamu

S příchodem léta se v evropských končinách sluší cestovat nebo o cestování alespoň snít, mluvit a psát. Odpovědí na otázku *kam* cestovat se nabízí na tisíce, otázka *za kolik* se raději taktně přechází a málokdo se pozastaví i nad tím, *co* spoustu lidí k cestování vlastně pudí a *proč* by vlastně měli vytáhnout paty ze svého zabydleného malinkého světa. Právě na poslední otázky se snaží odpovědět knížka *Umění cestovat* (The Art of Travel) Alaina de Bottona, kterou vydalo nakladatelství Kniha Zlín v čtivém překladu Alice Hyrmanové McElveen. Nejde přitom o cestopis ani příručku, ale sbírku esejů, jež zkoumají roli cestování v životě některých významných spisovatelů a malířů a líčí melancholické pocity autora ve chvílích, kdy se sám odhodlal opustit Londýn a vydal se na Barbados, do Madridu či na Sinaj.

Na otázku *proč* lidé cestují, de Botton odpovídá vskutku nečekaně: cílem je uniknout nudě a všednodennosti a hledat „alternativu sobeckého pohodlí, návyků a omezení obyčejného, zakořeněného života“ (s. 59). Tento motiv nachází u Flauberta, pro něhož se „slovo štěstí pomalu stávalo zaměnitelným se slovem *Orient*“ (s. 70) nebo Baudelaira (“*Pryč! Pryč z těch míst, kde z našich slz je bláto cest!*” s. 49). Jiný motiv vidí v touze po poznání, kterou skvěle postihuje podkapitolka *O zvídavosti* líčením cest přírodovědce Alexandra von Humboldta a se kterou vtipně kontrastuje de Bottonův nefalšovaný nezájem o památky v Madridu. Při své blahosklonné generalizaci, jejímž měřítkem je jedině on sám, však autor opomíjí i jiné motivy: touhu po odpočinku a vnitřním naplnění či obyčejnou (pracovní) nutnost.

[* 2011/07/45-400x300.jpg *]

Přestože esej je literární žánr, který už z podstaty vychází z postoje a života autora, *Umění cestovat* je nepřesvědčivější, když Alain de Botton zapomene na sebe a zaměří se třeba na Wordsworthe, který Angličanům „objevil“ Jezerní kraj, nebo na van Gogha, jehož obrazy de Bottonovi umožnily ocenit krásu Provence. Působivá je i část *O uchopení krásy*, inspirovaná Johnem Ruskinem, věnovaná další otázce spojené s cestováním: jak uchovat krásu a probudit naši vnímavost k věcem kolem nás. Právě tyto kapitoly jsou nejčtivější a probouzejí ve čtenáři chuť přečíst si znovu báseň o Tinternském opatství, podívat se na barevné reprodukce (ne-li přímo originály) obrazů namalovaných v Provence a sáhnout po Ruskinových lekcích kreslení. Pobavení pak může najít v protipólu *Umění cestovat* – ve stejnojmenné viktoriánské příručce pro cestovatele od Francise Galtona.

Alain de Botton píše s lehkostí, místy s vtipem a šarmem a „slovní malbu“ (puntičkářské popisy míst a pocitů i ilustrativních fotografií a obrazů) zvládá natolik, že mu leckterý čtenář odpustí i klišovité bonmoty („Cesty jsou porodními bábami myšlenek.“ s. 56). Na svých cestách pozoruje dopravní prostředky, přírodu i památky, trochu nepochopitelně ho však blíže nezajímá základní věc, bez které skutečné poznání jiných míst není možné: živoucí lidé. Snad je to tím, že ze všech průvodců po cestách, jež nám postupně představuje, je mu nejbližší Duc des Esseintes z Huysmansova románu *Naruby* nebo Xavier de Maistre, autor *Cesty okolo mého pokoje*. Ne náhodou se s nimi setkáváme na začátku a v závěru knížky. První a poslední moudro, které nám de Botton nabízí, tak vlastně zní: „Všude dobře, doma nejlíp“. Zvlášť pokud máte modro-růžové pyžamo.

(Ilustrativní fotka je loňským pokusem o “uchopení krásy” na jednom z ostrovů v Neapolském zálivu.)


Flattr this

flattr this!

Štítky:



Back to Top ↑