po delší době a o to hlouběji:
Emily Dickinson
there is a solitude of space
a solitude of sea
a solitude of death, but these
society shall be
compared with that profounder site
that polar privacy
a soul admitted to itself --
finite infinity.
a v překladu
Jiřiny Haukové:
samota duše
je samota prostoru,
samota moří,
samota smrti, ale to všechno
ještě společnost tvoří
proti tomu hlubokému místu,
té polární osamocenosti,
když duše se do sebe noří:
konečné nekonečnosti.
(in: Emily Dickinsonová:
Můj dopis světu. Praha: Mladá Fronta,
1977.)
Emily mě fascinuje už léta, to jsem ale ještě nevěděla,
jaké básně a dopisy psala
Susan Gilbert, své přítelkyni a
později švagrové…Je zvláštní, že někteří literární kritici
(většinou muži) je pořád ještě čtou jako pouhopouhé projevy
„romantického přátelství“, typické pro ženy 19. století, a její
dobrovolné „staropanenství“ a samotářství vykládají jako
podivínství melancholičky… jako by nemohli zkrátka připustit, že
největší americká básnířka se nevdala prostě proto, že chtěla mít
„svou vlastní Susan“-)
to own a Susan of my own
is of itself a bliss --
whatever realm I forfeit, Lord,
continue me in this!
Příspěvek z rubriky Czech only, inspiration a označen emily dickinson, L, poesie. Přidat do záložek
trvalý odkaz. Trackbacky jsou uzavřeny, ale můžete .
