(sf) blok

po delší době a o to hlouběji:

emily dickinson

there is a solitude of space

a solitude of sea

a solitude of death, but these

society shall be

compared with that profounder site

that polar privacy

a soul admitted to itself --

finite infinity.

 

a v překladu jiřiny haukové:

samota duše

je samota prostoru,

samota moří,

samota smrti, ale to všechno

ještě společnost tvoří

proti tomu hlubokému místu,

té polární osamocenosti,

když duše se do sebe noří:

konečné nekonečnosti.

 

(in: emily dickinsonová: můj dopis světu. praha: mladá fronta, 1977.)

emily mě fascinuje už léta, to jsem ale ještě nevěděla, jaké básně a dopisy psala susan gilbert(ové), své přítelkyni a později švagrové…je zvláštní, že někteří literární kritici (většinou muži) je pořád ještě čtou jako pouhopouhé projevy „romantického přátelství“, typické pro ženy 19. století, a její dobrovolné „staropanenství“ a samotářství vykládají jako podivínství melancholičky… jako by nemohli zkrátka připustit, že největší americká básnířka se nevdala prostě proto, že chtěla mít „svou vlastní Susan“:

to own a Susan of my own

is of itself a bliss --

whatever realm I forfeit, Lord,

continue me in this!

reakce na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 . můžete přejít až nakonec a zanechat vzkaz. funkce ping není v současnosti povolena.