">

návrat k Emily Dickinson

po delší době a o to hlouběji:

Emily Dickinson

there is a solitude of space

a solitude of sea

a solitude of death, but these

society shall be

compared with that profounder site

that polar privacy

a soul admitted to itself –

finite infinity.

a v překladu Jiřiny Haukové:

samota duše

je samota prostoru,

samota moří,

samota smrti, ale to všechno

ještě společnost tvoří

proti tomu hlubokému místu,

té polární osamocenosti,

když duše se do sebe noří:

konečné nekonečnosti.

(in: Emily Dickinsonová: Můj dopis světu. Praha: Mladá Fronta, 1977.)

**Emily** mě fascinuje už léta, to jsem ale ještě nevěděla, jaké básně a dopisy psala **Susan Gilbert**, své přítelkyni a později švagrové…

Je zvláštní, že někteří literární kritici (většinou muži) je pořád ještě čtou jako pouhopouhé projevy “romantického přátelství”, typické pro ženy 19. století, a její dobrovolné “staropanenství” a samotářství vykládají jako podivínství melancholičky… jako by nemohli zkrátka připustit, že největší americká básnířka se nevdala prostě proto, že chtěla mít “svou vlastní Susan”-)

to own a Susan of my own

is of itself a bliss –

whatever realm I forfeit, Lord,

continue me in this!

flattr this!

Štítky: , ,



Back to Top ↑