O jazyk míň nebo víc?

Padl mi do ruky slovenský bestseller, který pod pseudonymem Samko Tále napsala Daniela Kapitáňová. Stylizované vyprávění mentálně narušeného podivína je trochu násilně srovnáváno s příběhem Forresta Gumpa a na Slovensku prý před třemi lety způsobilo hotový poprask (?). Při pohledu na přebal knihy však moji zvědavost oslabilo nečekané „ř“ v jejím názvu Kniha o hřbitově. Tedy další překlad ze slovenštiny do češtiny, za poslední rok snad již třetí nebo čtvrtý. 

Nedalo mi to a sehnala jsem si originál. Přečetla jsem ho jedním dechem, pohltil mě příběh, ale i jazyk, kterým Samko Tále promlouvá. Překlad mě naproti tomu příliš nezaujal. Ne, nebudu analyzovat všechny slovakismy, kterých v české verzi není zrovna málo (?jako co a jako a co?, ?grgá?, ?má (to) povolené?, ?cigán? aj.) a které mohla ?vyžehlit? odpovědná redaktorka. Nemám ani v úmyslu naznačovat, kdo je či není povolaný ze slovenštiny překládat, zda ten, kdo jí alespoň rozumí, či ten, kdo ji skutečně ovládá. Napadá mě spíš jiná otázka: proč vlastně ze slovenštiny do češtiny překládat?

Nebydlím daleko od hranic, proto jsem možná zaujatá. Přesto: když si pustíte slovenskou televizi, často uvidíte zahraniční filmy s českými titulky; navštívíte-li v Bratislavě větší trafiku, najdete v ní hned několik českých časopisů a deníků, zajdete-li do většího knihkupectví, nedá vám práci najít českou knihu, jedno, zda beletrii, odbornou publikaci nebo knížku pohádek. Některé zahraniční knihy ve slovenštině ani nevycházejí, je-li dostupný kvalitní český překlad, a česká literatura se do slovenštiny překládá jen výjimečně nebo je k mání ve dvou jazykových mutacích (jako nedávno Vieweghova Vybíjená).

V českém prostředí je však situace diametrálně odlišná: pokud ze slovenské literatury či vědy vůbec něco vyjde, překládá se skoro vše; jeden redaktor odborného časopisu si dokonce postěžoval, že číslo obsahující slovenské články mělo poloviční odbyt. Do češtiny se za nemalé peníze dabují slovenské pohádky, celovečerní filmy i televizní seriály; slovenští herci a zpěváci se snaží mluvit česky a jsou chváleni za to, jak slabý mají přízvuk. Kontakt s kdysi důvěrně známým jazykem se vytrácí, ochota dobře mu porozumět ? pokud byla někdy nějaká ? mizí. Slovenština pomalu, ale jistě v našem povědomí zaujímá podobné místo jako chorvatština nebo polština: zní roztomile, docela srozumitelně a češtině se hodně podobá, viďte? Přesto je to cizí jazyk, navíc ne příliš významný, takže proč bychom se ho učili?

Říká se, že překlady obohacují národní jazyk ? metaforami, slovními obraty i obrazivostí původního autora. Pokud jde o slovenštinu, byla bych raději, kdyby mě obohacovala její vlastní dynamičnost a melodičnost. Ale možná jsem jen naivní a nostalgický staromilec.

(článek vyšel jako „překladatelský sloupek“ v Týdeníku rozhlas 11/2005)