(nejen) pro překladatele
Inspirována anketou Lidových novin přemýšlela jsem, jakou knihu
roku by vybrali překladatelé.
Za nejvýznamnější počin mnozí označili první české vydání
staroanglického heroického eposu Béowulf, které v loňském roce <a
href=„http://www.obecprekladatelu.cz/jungmann.htm“
target"_blank">Obec překladatelů odměnila cenou Josefa Jungmanna. Právem:
přející překladatelé se nad citlivým přebásněním filologa a
medievalisty Jana Čermáka dmuli profesní pýchou a ti ostatní se
přinejmenším žárlivě šklebili.
Tak trochu smířlivě bych oběma skupinám, a ovšem nejen jim, doporučila
román Srdce tak bílé Javiera
Maríase, a to především jako dílo, v němž se překladatelství
stává jedním z hlavních témat.
Na první pohled jde o příběh muže, který bezděčně naslouchá věcem,
jež ho nezajímají, a nechtěně se tak dozvídá tajemství, o něž
nestojí a před nimiž by nejraději utekl. Snad ještě zajímavější než
samotný děj, odvíjející se v cyklech a ústící v překvapivé
rozuzlení, jsou však postřehy, otázky a pochyby hlavního hrdiny,
tlumočníka Juana. Většina překladatelů je dobře zná: Je možné vše, co
se děje, a vše, co vidíme, převést do slov? A lze je všechna přeložit?
Je překladatel jen prostředník a důvěrník bez vlastního myšlení? Co se
stane, když se vzbouří a úmyslně změní význam původního sdělení?
Událo se to, co je vysloveno a poté přeloženo, nebo spíše to, co jsme
zamlčeli a nechali si pro sebe?
Vypravěč (či snad Maríasovo alter ego) vyvrací i rozšířenou představu,
že si překladatelé pamatují vše, co překládají, že všemu beze zbytku
rozumějí a vidí do zákulisí rozličných společenských a vědních
oblastí. Ironicky popisuje řevnivost mezi překladateli a tlumočníky:
puntičkářští překladatelé nesnáší nezodpovědné tlumočníky a
zdánlivě svobodní tlumočníci nemohou vystát překladatele lopotící se
pod kuratelou korektorů a editorů. ?Všichni se navzájem podněcují a
nenávidí, ale v jednom jsme si rovni: o těch poutavých záležitostech (?)
nikdo nevíme ani zbla.?.
Trefné a vtipné jsou také úvahy o roli překladatelů a tlumočníků při
komisích a výborech Evropské unie: jedni překládají každičkou směrnici
a každý zbytečný formulář, druzí na sebe přejímají roli politických
vyjednavačů, na jejichž rtech důvěřivě visí nejen všichni komisaři a
evropští poslanci, ale i novináři a komentátoři.
Překladatel a tlumočník jako člověk, který má velkou zodpovědnost a
jemuž mnozí bezmezně a mnohdy i nezaslouženě věří. Překladatel jako
omylná, neustále pochybující a nejistá bytost. I o něm je Maríasova
kniha, stylově vytříbená, napínavá a tajuplná kniha-manifest. Čte se
jedním dechem už proto, že na její překladatelku se spolehnout můžeme.
(Javier Marías: Srdce tak bílé. Přeložila Blanka Stárková. Praha:
BB art, 2004)
(článek vyšel jako „překladatelský sloupek“ v Týdeníku
rozhlas 7/2005)
reakce na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 . můžete zanechat vzkaz, nebo trackback z vlastních webových stránek.





Únor 10th, 2005 at 19.11
Sylva, nenechajte so sebou mávať!
Vy prekladatelia ste umelci, majte hnidopichov na háku!
To vám radím ja, vyholená.
Únor 10th, 2005 at 21.38
easier said than done!
čili "to se snadno řekne" ;-))
Únor 11th, 2005 at 21.15
kdo s kym mava? o tom to vubec nebylo a kdyz uz, tak naopak. oni mavaji s nama!
Únor 13th, 2005 at 15.28
Tak.. je pravda, že knížka byla i o tom, že nikdo nemá nikdy jistotu, co bylo a zaznělo v originálu. Jsou ale tací, kterým to nedá a špendlíčkem a kartáčkem hrabají, na švestkách chytají a těžkým kalibrem sestřelují-))
O těch Marías sice nepíše, ale možná by měl-))