(nejen) pro překladatele

Inspirována anketou Lidových novin přemýšlela jsem, jakou knihu roku by vybrali překladatelé.

Za nejvýznamnější počin mnozí označili první české vydání staroanglického heroického eposu Béowulf, které v loňském roce Obec překladatelů odměnila cenou Josefa Jungmanna. Právem: přející překladatelé se nad citlivým přebásněním filologa a medievalisty Jana Čermáka dmuli profesní pýchou a ti ostatní se přinejmenším žárlivě šklebili.

Tak trochu smířlivě bych oběma skupinám, a ovšem nejen jim, doporučila román Srdce tak bílé Javiera Maríase, a to především jako dílo, v němž se překladatelství stává jedním z hlavních témat.

Na první pohled jde o příběh muže, který bezděčně naslouchá věcem, jež ho nezajímají, a nechtěně se tak dozvídá tajemství, o něž nestojí a před nimiž by nejraději utekl. Snad ještě zajímavější než samotný děj, odvíjející se v cyklech a ústící v překvapivé rozuzlení, jsou však postřehy, otázky a pochyby hlavního hrdiny, tlumočníka Juana. Většina překladatelů je dobře zná: Je možné vše, co se děje, a vše, co vidíme, převést do slov? A lze je všechna přeložit? Je překladatel jen prostředník a důvěrník bez vlastního myšlení? Co se stane, když se vzbouří a úmyslně změní význam původního sdělení? Událo se to, co je vysloveno a poté přeloženo, nebo spíše to, co jsme zamlčeli a nechali si pro sebe?

Vypravěč (či snad Maríasovo alter ego) vyvrací i rozšířenou představu, že si překladatelé pamatují vše, co překládají, že všemu beze zbytku rozumějí a vidí do zákulisí rozličných společenských a vědních oblastí. Ironicky popisuje řevnivost mezi překladateli a tlumočníky: puntičkářští překladatelé nesnáší nezodpovědné tlumočníky a zdánlivě svobodní tlumočníci nemohou vystát překladatele lopotící se pod kuratelou korektorů a editorů. ?Všichni se navzájem podněcují a nenávidí, ale v jednom jsme si rovni: o těch poutavých záležitostech (?) nikdo nevíme ani zbla.?.

Trefné a vtipné jsou také úvahy o roli překladatelů a tlumočníků při komisích a výborech Evropské unie: jedni překládají každičkou směrnici a každý zbytečný formulář, druzí na sebe přejímají roli politických vyjednavačů, na jejichž rtech důvěřivě visí nejen všichni komisaři a evropští poslanci, ale i novináři a komentátoři.

Překladatel a tlumočník jako člověk, který má velkou zodpovědnost a jemuž mnozí bezmezně a mnohdy i nezaslouženě věří. Překladatel jako omylná, neustále pochybující a nejistá bytost. I o něm je Maríasova kniha, stylově vytříbená, napínavá a tajuplná kniha-manifest. Čte se jedním dechem už proto, že na její překladatelku se spolehnout můžeme.

(Javier Marías: Srdce tak bílé. Přeložila Blanka Stárková. Praha: BB art, 2004)

(článek vyšel jako „překladatelský sloupek“ v Týdeníku rozhlas 7/2005)

Like it? Tweet it!